Chci se s Vámi podělit o příběh, na který jsem náhodou narazila a moc na mě zapůsobil. Ať je nám všem příkladem a motivací, že můžeme prožít šťastné manželství, když se budeme oba stále snažit!
Také zázrak Boží (Johans Rosler)
Žádný člověk nepíše Bohu dopis na poděkování. Snad proto, že bychom neuměli napsat adresu. Já jsem však jednoho dne takový dopis nalezl - když jsem pořádal pozůstalost po svém otci.
„Pane Bože!" četl jsem. „Odpusť mi, že Ti píšu dopis teprve v poslední dny svého života, kdy na Tebe musím často myslet. Úplně jsem totiž zapomněl poděkovat Ti za zázrak, který jsi pro mě před 20 lety udělal. Jak jistě víš, dals mi před časem za ženu Hanku. Poctivou ženu, to musím přiznat, udržovala můj dům v pořádku, vychovala děti dobře a zbožně, do školy je posílala čisté, i to, co u nás bývalo na stole, bylo vždycky opravdu k jídlu, měl jsem všechny knoflíky na kabátě, ani na mých košilích žádný nechyběl. Mohl jsem tedy být opravdu spokojen. Ale já nebyl. Stěžoval jsem si Ti na své trápení. Bylo to tu noc před desátým výročím naší svatby. „Pane Bože!" modlil jsem se tenkrát k Tobě, „takhle to přece nemůže jít dál! Moje žena je umíněná, hašteřivá, celý den se hádáme, vždycky musí mít ona poslední slovo a já se musím moc namáhat, abych ji překřičel - tak má silný hlas. Jestli chci já čehý, ona chce hot, ani když jdeme v neděli do kostela, neobejde se to bez zlých slov. Pane Bože, Ty jsi přece všemohoucí! Dej, ať se stane zázrak! Moje žena je úplná dračice: Přeměň ji, prosím Tě, v jemnou a milou bytost, aby v našem manželství přestaly hádky. Ať už konečně dostane rozum a ať nechce mít vždy poslední slovo!"
Tak jsem se tenkrát modlil, a než jsem řekl „Amen", prosil jsem, aby se ten zázrak stal přes noc, protože zítra je neděle a já bych chtěl druhé desetiletí našeho manželství začít s novou ženou. Příští den ráno, když jsem se probudil, promluvil jsem na svou ženu vlídně, abych z její odpovědi poznal, Pane, zda jsi učinil zázrak, o který jsem Tě prosil. A dostal jsem od ní vlídnou odpověď. No, Pane, ještě jsem pořád pochyboval, protože zázrak je zázrak: člověk hned tak neuvěří, že se stal. Požádal jsem o čistou košili - při tom jindy vždycky vypukla hádka: ba dokonce jsem prosil o jinou, o druhou, jen tak pro nic za nic, abych věděl, zda jsi opravdu učinil zázrak. Dostal jsem druhou košili - bez odmluvy... Začali jsme snídat. Bylk jsem na hanku zvlášť hodný., chtěl jsem si Tvůj zázrak zasloužit a nezkazit ho vlastní netrpělivostí. Hanka mi nalila kávu, což neudělala už od naší svatby, já jí za to namazal krajíček chleba... Když jsme šli do kostela, navrhl jsem jít cestou, kterou chodila nejraději" ale ona trvala na tom, abychom šli jinudy, protože já dával přednost cestě kolem „své" trafiky. Tak celý den probíhal v souladu a pozornostech, nepadlo ani jedno zlé slovíčko - moje modlitba, aby se stal zázrak, byla vyslyšena. Daroval jsi mi novou ženu: už nikdy jsme se nehádali, žádný z nás už nechtěl mít sám pravdu. Totiž tím, že mi žena stále ustupovala, nechtěl jsem ani já zůstávat pozadu a dělal jsem všecko, co jsem jí na očích viděl. A tak to trvá dodneška. Lidé pořád říkají, že už se žádné zázraky nedějí, ale u nás se zázrak stal. Za to Ti, Pane Bože, děkuju. A až budu brzo stát před Tebou..."
Dopis nebyl dopsán, ale poznal jsem ruku svého otce. Donesl jsem dopis matce. Bylo jí po otci velmi smutno. Ani dopis nedočetla do konce a začala se - oči ještě plné slz - usmívat: „A já si až do této chvíle pořád myslela, že Bůh vyslyšel moji modlitbu, protože jsem se téže noci modlila za zázrak a prosila Boha, aby změnil mého muže, který je hádavý a umíněný. Když jsem se druhý den ráno probudila, zkoušela jsem být přívětivá, abych poznala, jestli Bůh mou modlitbu vyslyšel. Protože mi tvůj otec odpovídal vlídně a nehádal se, poznala jsem ke svému podivení, že se otec úplně změnil. A po celý svůj život jsem dělala všechno, abych ten zázrak nepokazila..."
Karmelitánský kalendář z r. 1996, str. 95.